O knize: rok / Pro Chulaki a "Festival pohřbu"Přidal: listva, http://www.listva.net/archives/92Asi dvě desetiletí Před časem časopis Neva publikoval nový příběh Michaila Chulaky, „Festival pohřbu“. Předtím jsem už ochutnal Chulakinův věčný chléb, poslouchal tenor, navštívil Pět rohů a zelená Pryazhka odhalila tehdejším čtenářům úžasné spisovatele, i když jsem Michaila Michajloviče nepovažovala za mistra slova. vše. A dokonce skutečný spisovatel. Průměrné věci, psané nedokonalým jazykem, ale tak nějak... upřímné. Protože psal o tom, co věděl; Zdá se mi, že pouze talenty a géniové dokážou vložit neosobní zkušenosti do vybroušených, harmonických frází. Chulaki není génius ani talent. Ale vždy mě něco v jeho textech chytlo. Vím to však: upřímnost a jeho vlastní osobnost, prosvítající skrz řádky. Plus životní zkušenost: výcvikem psychiatra kdysi vycvičené lvy :) Pak bylo všechno mnohem horší: když se dal na žurnalistiku a oportunistickou literaturu v duchu doby (příklad: ohavný „Borisogleb“ a ještě pár klikyháků). Cestou jsem hledal Boha, jak jinak... Žurnalistice ještě rozumím – Chulaki byl člověk občanského postavení a snažil se podílet na vzletech a pádech neklidných časů zatracených 90. let, jak jen mohl. A o Borisoglebech si myslím, že to nenapsal autor „Svátek pohřbů“ a „Věčný chléb“, ale někdo jiný, koho neznám a nechci znát. Je jich mnoho a nikdo o nich neví. Nyní, v době naprostého pálení a totální grafomanie, mohl Chulaki zářit ve všech možných topkách a hodnoceních a bylo by mi ho upřímně líto. Příběh napsaný nedokonalým perem o nedokonalých lidech. Obyčejný. Ale proč je to tak chytlavé? Časopis jsem dal mnoha: od teenagerů po důchodce. A nikdo nezůstal lhostejný. Nikdo. Když byl časopis opotřebovaný a ztracený a já si knihu nikdy nekoupil, tak jsem začal hledat text na internetu, ale nebyl tam a nebyl, ale najednou jsem našel Chulakovy osobní stránky, kde nebyl žádný „Dovolená...“, buď jen posedlý Borisogleb a nějaký další nedbalý zmatek, ale e-mail autora byl odhalen. To jsem napsal. Tak, říkají, a tak, Michaile Michajloviči, ale jak získat „Festival pohřbů“? Odpověděl mi o den později, dobrý dopis od člověka, který je inteligentní až do morku kostí, a řekl, že to, o co žádám, určitě zveřejní na webu. A tak se také stalo. Vyměnili jsme si ještě pár dopisů, vzniklo mezi námi jakési dobré spojení, měl jsem štěstí, byl tak chytrý, nenáročný a slušně vychovaný. Odpovídal na mé otázky, ptal se na své a nemohl jsem uvěřit, že to bylo jeho pero, které načmáralo notoricky známé Borisoglebovy a další kremelské amorky. Srazilo mě auto... Dodnes mám jeho dopisy ve své staré poštovní schránce a na jeho opuštěné, téměř nepřístupné a poloprázdné bývalé domovské stránce (strávil jsem to hodinu hledáním, ačkoli vyhledávač je skvělý, on. má takový talent) stále leží napůl pokrytý prachem čas „Festival of Funerals“. Jsem hrdý, že beze mě by tam nebyl. Protože Chulakovy knihy – ty úplně rané z 80. let – za denního světla nenajdete. Ale stále je hledají, sám jsem je viděl. Taky hledám, zatím bez úspěchu... Nedokonalý text o nedokonalých lidech. Obrátilo mě to – a úplně všechny, kterým jsem „Dovolenou...“ doporučil – naruby. Nevím, jak to bude působit na srdce, mysl a duše teď, v době extrémního egocentrismu, Ksjushsobchaku, bezdětnosti, totální konzumace a touhy po jakémkoli úspěchu za každou cenu, koláčků s kaviárem a chutnějších podívaných. Ale vůbec nechci říkat, že doba je špatná, ne, je prostě jiná.